Konečně spatřila světlo světa kniha výherce posledního ročníku soutěže Book in Progress Jana Glína, s názvem Riding the Beast of Europe. 

Příběh je o mladém klukovi, který rád jezdí na vlacích setká na Balkáně s lidmi, kteří dělají to samé, jenže s jinou motivací. Knížka pojednává o jeho cestě z Řecka až domů, při které měl možnost poznat lidi, kteří utíkají z rodných zemí před válkou a využívají k tomu právě nákladní vlaky, jelikož nemají jinou možnost.

Kniha byla vytištěna na unikátní bezdřevý nenatíraný papír PERGRAPHICA® Classic Rough 120 g a obálka byla vyrobena z PERGRAPHICA® Classic Rough 300 g. Zajímavostí této knihy je, že na každé konkrétní fotce v knize je vždy zvýrazněn stříbrno-šedivý prvek, který pro autora symbolizuje železo, víceméně všechno na železnici. Ale nejvíce to pro Jana symbolizuje rakouský vagon, ve kterém jel s uprchlíky (stejnou barvu má i obálka knihy zvenku) .. Tento motiv se nese celou knihou, stačí se jen pozorně dívat.

Přinášíme vám rozhovor s autorem knihy, Janem Glínem, který si na nás vyčlenil svůj vzácný čas.

1. Jak vznikl název knihy?

Název vychází ze slovíčka “the beast” (la bestia), což je pojem používaný mexickými imigranty pro nákladní vlaky, pomocí kterých se snaží dostat blíže k hranicím Spojených států. Označení bestie stojí za tím, že mnoho lidí při těchto nebezpečných cestách za lepším životem umírá pod koly vlaku. No a ty vlaky na Balkáně, ve kterých jsem jezdil s lidmi z Afghánistánu, jsou vlastně taková evropská verze té “la bestie”.

2. Jak probíhá u Vás proces psaní?

Hned, jak se z výletu vrátím domů, tak začnu psát. Dokud je to čerstvé a moje hlava si pamatuje všechny důležité emoce a informace. Dalo by se říct, že si při tom všechno prožiju znovu. Sedím sice u PC, ale myšlenkami jsem zpátky na cestě. Psaní je velice jednoduché, protože jenom podávám zprávu o tom, co jsem zažil. Nejsem spisovatel, všechno to píše život, já to pouze zprostředkovávám.

3. Kdo fotil fotky, které se objevují v knize?

Téměř všechny jsem fotil na mobilní telefon, ale pak jsou tam asi dvě nebo tři fotky od mých přátel.

4. Kdo je prvním čtenářem Vašich knih – rodina, přítelkyně?

Rodiče vždy dostávají první kus, jsou moji největší fanoušci. Celou knihu semnou dávala dohromady má přítelkyně. Já jsem dodal materiál a ona udělala grafické zpracování, takže je vlastně prvním čtenářem, i když to všechno zná z mých vyprávění.

5. Kniha vyhrála 1. místo ve třetím ročníku soutěže Book in Progress, které se konalo v roce 2021. Co to pro Vás znamená?

Příležitost, vyrobit si knihu snů, ve které bude vše přesně podle mých představ, a nebudu se muset omezovat na to, co si mohu finančně dovolit. Také jsem rád, že se dostane do širšího povědomí a nezůstane pouze v mojí sociální bublině. Za výhru v soutěži Book in progress jsem velmi vděčný a upřímně jsem si na začátku nemyslel, že bychom se mohli umístit na prvním místě. Tímto bych chtěl poděkovat studiu Dipozitiv za organizaci, tiskárně Quatro print za výrobu a paní Čapkové ze společnosti Mondi, která v této nelehké době zvládla sehnat papír v rekordně krátkém čase! A také moji přítelkyni, bez které by kniha neexistovala, jelikož byl její nápad jít do soutěže BIP.

6. Jak jste se dostal ke psaní knih – prvotní popud, záměr?

Přenést moji zkušenost a zážitky k ostatním lidem adekvátním způsobem. Fotografie a videa na displeji toho moc neřeknou, nejdůležitější jsou emoce, které člověk zažívá v sobě. Psaní je ideální médium, jde do hloubky.

7. Tohle není Vaše první kniha, napsal jste již celkem tři: Hate Cops Till I Die, Jazda Till I Die (2021) a Reverse paranoia (2021) - odlišuje se nějak od ostatních?

Odlišuje se především tím, že se točí okolo tématu uprchlické krize.

8. Nebo naopak, má nějakou návaznost na předchozí Vaše knihy?

V knize Reverse paranoia zmiňuji situaci, kdy jsem v jednom italském seřadišti našel deku s logem UNHCR (United Nations High Commissioner for Refugees), kterou tam pravděpodobně nechali uprchlíci, kteří se snažili dostat na vlaku do Slovinska. To by mohlo být pomyslné pojítko mezi minulou a touto knihou.